Jeden z největších pokladů

Jeden z největších pokladů, které bychom měli pečlivě střežit a ochraňovat, je ticho. Ticho navozené prostředím, místem kolem nás. Pokud vytrváme, toto ticho, bude růst do trvalejšího -stavu- ticha.

Kolem sebe můžeme vidět velmi mnoho spěchu a hluku. Všude se stále něco děje. Samozřejmě, nejsme stvořeni pro nečinnost. Božím záměrem je, abychom konali, činili, tvořili. Mám ale pocit, že dnešní doba je význačná tím, že odvádí člověka kamsi od sebe ven. Dnes se žije příliš individualisticky. Důležitější je, přivádět člověka ke svému nitru, k jádru sebe samého, bez prvotního záměru o vnější podobu (úspěch) atp. Vzniká tu zvláštní paradox dnešní "moderní" podoby žití. Odvádět nás, zdánlivě, k sobě samému a přitom v důsledku od sebe, od svého nitra. Vnějším k vnějšímu. Jsme příliš utvářeni vnějším. Je až příliš poukazováno na vzhled, pracovní úspěch, na věci, které máme vlastnit. Byli jsme snad stvořeni k tomu, abychom se nechávali utvářet věcmi? Zdá se, že se žije více pro věci a kvůli věcem.

Tato cesta není o křečovitém zavrhnutí všeho kolem nás. Je o cestě poklidného ponechání onoho vlastního života věcem samotným. Dostávat se sami k sobě, můžeme nejúčinněji v tichu. V tichu, kde přestaneme dávat věcem příliš velký důraz.

V tichu poznáváme více sami sebe.

V tichu je hlas Boží slyšitelnější.

V tichu roste celý náš život do bezeslovné modlitby srdce a činí život modlitbou.

V tichu necháváme svůj život Pánu.

Každé slovo musí přerůst do ticha.

V tichu přerůstá víra a naděje do lásky.

V tichu je Bůh tajemně přítomen.

V tichu je: "Jsem, který jsem".