Kniha návštěv

už nechci křičet

jarka horáková 29.12.2012
Půlnoční myšlenky
Vypadám hrozně. Unavené a doběla opuchlé oči šedě mžourají do půlnoční tmy. Chvíli jsem spala, avšak vzbudil mě neutuchající rej myšlenek...

Víří mojí hlavou a pak ztěžka a netrpělivě usedají trochu bolavě do mého srdce jako houf ptáků hledající domov. V jedné knize jsem četla, že domov je místo, kde se vracíme sami k sobě...hm, potom je mým domovem noc.
Tma a zvonivé ticho a dech mých spících blízkých. Pocit bezpečí. Je to chvíle jiného vnímání časoprostoru, čas chápání smyslu všeho, co mě v životě potkává. Najít svůj smysl je jako vstoupit na pevnou půdu.

Jako když strom vyrůstá z kořenů v temnotě vzhůru do světla, k nebi, ke slunci.
Naději hledá a potřebuje každý. Naděje vložené do lidské pomíjivosti mnohdy vedou ke zklamáním a až k depresím. Skutečná naděje je věřit ve smysl všeho v mém životě. I když smysl nevidím. A proto ponocuji, abych ho uviděla.
Miluji paradoxy!
Naděje je věřit, že tma noci je prostor pro světlo hvězd...A víra je vydat se s touto nadějí na cestu... Není to vysvětlení Hvězdy betlémské?
Naučila jsem se číst Bibli terapeuticky. Myslím si, že všechny události a osoby v ní zaznamenané, mohou být, a mnohdy jsou, skutečné, ale zároveň jsou i symbolické tak, aby pasovaly na každého člověka v každé době. Jasně, že vtipně spojuji chlív v Betlémě se stavem naší domácnosti. Není to nic k chlubení, ale co mám dělat, když to prostě zatím je tak jak je...?
Nepotřebuji si hrát na zlaté vánoce.
Nestihla jsem důkladně uklidit. Nepekla jsem, jenom jsem, v noci, slepila z tvarohu a sušenek "střechu". Dárky jsem objednala přes internet a opět jsem je nezvládla zabalit. Doufala jsem už kolikátý rok v setkání s člověkem, který se nám vzdálil, a přitom jsem věděla, že tuto osobní naději budu muset pohřbít, jako před 2000 lety matky v okolí Betléma pohřbily po šíleném vraždění vojáků své děti, které byly ztělesněním jejich nadějí a radostí, a lidské lásky.
A tak, i když se na mnohé události dívám s humorem a nadhledem jako z půdy, přesto nějaká ta slza potichu setře trochu vrstvy prachu z omítky mé duše, jako pudru z tváře. Dívám-li se přitom v duchu na hvězdu nade mnou, pak je to slza, rosa světel, která prozáří mé oči. Která mě učí odpouštět. Děti mi v těchto chvílích říkají, že mám krásné oči...hm?

Když přestanu mluvit, křičet, volat, když se moře citů zklidní, sednu si na skalnatý břeh a dívám se, jak na obzoru splývá stříbřitá hladina se stříbrem hvězd.
Píši jako obvykle, jak říká naše babi, profesorka českého jazyka, poetickou prózu. Už jiná nebudu.
A proč nevytvořit ze svého života poezii?
Do uší mi teď přes špunty sluchátek bouří příliv rocku a rozhání usazené myšlenky. Živelná poezie. Životní postoj muzikantů rezonuje s mým.

Syn včera rozbil zlatou baňku. Nezlobila jsem se, naopak, vánoční strom je krásný sám o sobě. Ale krásné je i to, že ho to zdobení těšilo.
A pozlátkové střepy mohou přinést štěstí poznání, že ve skutečnosti neukrývaly nic než vzduch. Křup...Snad to bańku nebolelo. Ne, vždyť nemá srdce.

Letošní vánoce byly jednoduše krásné. Děkuji.

ticho

jarka horáková 29.12.2012
I ticho může být reakcí na bolest.
Moc ráda bych objala jednoho člověka, nad kterým se uzavřela hladina ticha. Kvůli tomuto tichu křičím. On mnou ale asi pro můj křik pohrdá. O mě už ale nejde, chtěla bych ale milovat tak, aby to bolelo mě a ne jeho, proto jsem se rozhodla mlčet. Láska nelze oddělit, lásku lze jedině rozmnožit. Proto za tuto bolest děkuji, protože miluji více všechny, děkuji za vše.

ticho

jarka horáková 29.12.2012
Dobré ráno, může člověk odmítnout druhého člověka z důvodu ticha?
Myslím si,že ticho ještě nemusí být naslouchání.
Mlčení je velice těžká věc a je určitě druh inteligence.
Co když je ticho útěk před bolestí?
Co když má někdo velkou bolest,a proto křičí?
Co když má člověk opustit své ticho, aby slovem utišil bolest bližního...?mám děti....
Ticho je rozhodnutí.
Ale, co když umlčí druhého...?
Myslím si, že největší bolestí je nedůvěra v to, že jsem milovaná , milovaný, a posuzování dobrého či zlého ve mě i v každém člověku.
Děkuji. Odpověď možná jednou najdu....v tichu?
Nejhorší bylo bílé ticho po injekci, která mě málem zabila.
Nejhorší ticho je bezmoc.
jh

Re: ticho

Petr 12.03.2013
Milá Jarko,
myslím, že člověk může druhého odmítnout z důvodu ticha. Záleží, proč dotyčný v onom tichu je, z jakého pohnutí...
A ano, ticho nemusí být vždy naslouchání a může se stát i útěkem před bolestí. Ale člověk s bolestí, většinou ticho odmítá, protože v tichu je mnohdy bolest příliš "viditelná".
A nejhorší jsou ony výkřiky beze slov... kdy člověk mlčí a je tichem více pohlcen, než naplněn.
Přesto si ticha cením víc a víc. Věřím, že v tichu se člověk setkává sám se sebou. V tichu není nic, co by mohlo být skryto. A snad i v onom tichu, je nám poodhalena Pravda, která nás osvobodí...

Přidat nový příspěvek

Kontakt

Petr Svoboda londons@centrum.cz