Osobní zkušenost

27.10.2012 12:25

Mé osobní zkušenosti s vírou jsou dost pestré. Neskládají se pouze z příkladného praktikování víry, ale rovněž ze zlomů, které mě ovlivnily.

Když se snažím s někým diskutovat o víře, setkávám se s různými reakcemi. Řadě lidí se zdá toto vyznání zastaralé, pokrytecké, nezajímavé. Někdo má postoj neutrální a jiný spíše lhostejný. Můj názor byl dříve podobný. Říkal jsem si: "Proč ti pánové (kněží) mají oblečené tak barevné šaty, proč používají tolik zvláštních věcí a mluví slovy, jejichž významu moc nerozumím?". Celý průběh jejich chování mi připadal jako zvláštní představení. Církev a vše kolem ní pro mě bylo uskupení okrajové společnosti lidí, v každodenním životě téměř neviděné.

Nevyrůstal jsem v silně věřící rodině a ani jsem se s tím příliš nesetkával v okolí. Několikrát (cca 5x ) jsem se jako malý chlapec zúčastnil v kostele mše. Vše, co jsem si zapamatoval, bylo, že existoval nějaký muž jménem Ježíš, který uměl uzdravovat lidi a dokonce je oživovat. Byl moc hodný, ale lidi ho nakonec zabili. On ale ožil a ukázal se jiným lidem. Pak šel do nebe za Bohem.

Ten skutečný zlom, který považuji za vědomí začátek svého křesťanského života, nastal ve 20 letech. Doma jsem narazil na Nový zákon (který dostala má babička s dědou jako svatební dar). Začal jsem číst nejprve Matoušovo evangelium. Žasl jsem nad vším a byl jsem doslova udivený. Vše mě velice silně oslovilo, začal jsem všemu jinak rozumět. Věřil jsem úplně všemu, co jsem četl. Ježíš se tím stal nějkým velice blízkým. Od té doby si uvědomuji, že Boží slovo je opravdu živé. Není to pouhý příběh ani jen dramatické vyprávění. Je to Slovo, které skutečně obrací lidské srdce.

Druhý zásadní zlom nastal 25. 09. 2004. Cítil jsem potřebu, zajít do kostela na mši. Nabídl jsem to také své starší sestře a druhý den, se tak stalo. Následující den, jsme se zúčastnili nedělní mše. Měl jsem z celého průběhu dobrý pocit, jen mě a sestru mrzelo, že nemůžeme jít k přijímání. Po rozhovoru s knězem, jsme se dozvěděli, že k přijímání můžeme přistoupit jedině po křtu. Cítili jsme nutkání zúčastňovat se eucharistie. Od následujícího dne započala naše katecheze tj. příprava na křest.

26. 03. 2005 jsem byl pokřtěn. Zvolil jsem si jméno Pavel podle svého dědy a sv. apoštola Pavla. 1. svaté přijímání.

11. 12. 2005 jsem byl biřmován. Zvolil jsem si jméno Benedikt podle sv. Benedikta z Nursie zakladatele západního mnišství.

V průběhu katecheze jsem samozřejmě chodil často do kostela na mši. Účastnil se různých akcí farnosti a setkání společenství mládeže. Trávil jsem čas se spoluvěrci, kdy jsme diskutovali o Bohu a tématech víry. Aktivní účastí a prožíváním života farnosti, se rovněž prohlubovala má víra.

Jsem si vědom toho, že se mi dostalo velkého daru. Jsem schopen porovnat svůj život před tím, než jsem se stal křesťanem a po tom. Nemíním tím to, že po této změně nastal jen blahobyt, veselí, život krásnější a snažší. Přišlo i zklamání, bolest, nesnáze.

 

Pobyt v klášteře

V roce 2007, od 23. 6-27. 6. jsem pobýval v Klášteře Matky Boží v Novém Dvoře. Klášter obývají trapističtí mniši.

Co mě vedlo pobýt několik dní v klášteře? Cítil jsem silnou potřebu zažít větší přiblížení se Bohu a prohloubit a upevnit svou víru-prohloubit vztah k Bohu. Nevěděl jsem, co mám dělat a po několika dnech přemýšlení a hledání jsem narazil na stránky www.novydvur.cz
Po 1. napsání e-mailu a několika domluvách, jsem spokojeně odjel.

Už sama cesta, byla přinejmenším podivná. Ten den silně pršelo a foukal silný vítr. Dojel jsem na místo, odkud jsem se rozhodl dojít do kláštera pěšky. Podíval jsem se na mapu ve vesnici, zeptal se ještě pro jistotu několika lidí a vyšel jsem. Již po cca půl hodině mi došlo, že jsem zabloudil. I když jsem si vždy zakládal na orientačním smyslu, ono vybrat si z 5 cest kamsi vedoucích, bylo docela obtížné. Samozřejmě, jsem zvolil tu špatnou. Nastalo čtyřhodinové bloudění v dost hlubokém lese za doprovodu střídajícího se deště a krásně slunečného počasí. Když už jsem se radoval, že alespoň oschnu, začalo pršet znovu. Tento koloběh proběhl asi pětkrát. Uvažoval jsem, proč mám takové "štěstí". Domníval jsem se, že člověk v "moderním" světě nemůže zabloudit v lese a ještě při tom zmoknout na kost.

Příchod ke klášteru doprovázel pocit radosti, ale také vyčerpanosti. V napínavém očekávání jsem přistupoval blíže ke klášteru. Z kostela se ozýval krásný chórový zpěv. Neodvážil jsem se vstoupit, a tak jsem zvolil cestu do kláštera. Narazil jsem na vstup, kde se přijímají hosté. Několikrát jsem zazvonil a vyčkal. Za několik málo minut se objevil člověk v dlouhém bílém rouše, skutečný mnich. Měl jsem opravdu ohromnou radost. Po představení následoval vstup do kostela a účast na první mši v klášteře. Bratr Jan-Mária mi nabídl možnost ubytování přímo v komunitě mnichů, byl jsem nadšený. Skutečně jsem mohl poznat mnišský život z blízka. Ta představa mě nadchla.

Dostal jsem sandály, místo v refektáři i dormitáři. Zprvu jsem nevěřil, že mniši mohou spát v tak malém prostoru. Netrvalo dlouho a spát na takovém místě, mi přišlo jako samozřejmost. Žádná výzdoba, všude bílé stěny a jen několik poliček. Společná jídla, kdy při obědě znělo čtení jednoho z mnichů, fyzická práce, ať už lepení štítků na sklenice pro hořčici, či skládání dříví, nebo společné mytí nádobí, slavení mše svaté a účast na oficiích. Budíček ve 3 ráno, velké mlčení a čas spánku od 20:00 hodin. Tichost po celý den s minimálním rozhovorem.

Říkal jsem si, co vlastně způsobilo, že několik mladých mužů žije v tak osamoceném místě od civilizace. V tichosti a pravidelné modlitbě. Mnoho lidí takový způsob tolik nechápe. Diví se nad přísností spirituality. Co způsobí, že člověk se dobrovolně rozhodne vstoupit na takové místo a žít po zbytek života právě tímto způsobem? Takto se ptá většina. I když se člověk svobodně rozhoduje a uvažuje, zda by mohl být vůbec "vhodným" kandidátem na mnicha, odpovídá tak většinou na jakési tajemné volání. Existuje tolik možností, jak žitím vyjadřovat svou víru, ale toto je jistě jedinečný způsob. Hluboký vztah s Bohem, který vede touha po jeho každodenním naplňování právě takto.

A co mi pobyt dal?
Velmi nádhernou zkušenost, mnoho nového poznání a hlubokých pocitů. Pět dní není dlouhá doba, ale pět dní na takovém místě pro mne byl téměř jako jeden měsíc. Čas jako by plynul pomaleji a vše dostávalo jiný rozměr. Když jsem pak odjížděl domů, byl jsem naplněn klidem a pocitem pokoje.

 

Krize

Od křtu nastávala období různě dlouhá, kdy jsem se odkláněl od víry. Vše nastalo průběžně, nepozorovaně. Návštěvnost mší se zkracovala a především, což je velmi důležité a pro živou víru nepostradatelné, přestával jsem se modlit. Nedokázal jsem pevně vytrvat ve své víře, ve svém přesvědčení.

Musím přiznat, že jsem měl mnoho očekávání. Nyní vím s jistotou jedno, křest ve dvaceti letech nezaručuje duchovní dospělost. Stále se považuji za duchovní dítě. Ve dvaceti letech jsem měl již mnoho návyků, které se nedají v okamžiku přeměnit na ctnosti. Stále se vydávám po cestě, stále to budu já, kdo po ní jde, ale křtem jsem se stal novým člověkem a od té doby vím, že na to nejsem sám.

 

Po deseti letech

V průběhu těchto let, jsem navštívil klášter ještě několikrát. Toto místo se pro mě stalo velmi důležitým. Nastal dokonce okamžik, bylo jich vlastně několik, kdy jsem uvažoval o možnosti zasvěceného způsobu života. A jak vše probíhalo? Několik pobytů v klášteře s vyzkoušením si praktického života.

Kontakt

Petr Svoboda londons@centrum.cz