O poznání pravdy

Jak můžeme poznat pravdu? A co je to vlastně pravda?
V dnešní době se pro člověka může stát pravdou téměř cokoliv. Mnozí nepovažují poznání pravdy za důležité. Přijmutí této pravdy, je však pro celý náš život zásadní.

 Musím uznat, že v mnoha náboženstvích, filosofických směrech a jiných hnutích, lze nalézt velkou moudrost a poznání. Lze získat mnoho návodů, jak se učinit šťastným. Je to ale vlastní cíl? Hledáme a hledáme, abychom uspokojili své touhy. Nebo po generace přijímáme tradice, jež nám snad po staletích své existence, zaručují potvrzení pravdy? A je snad něco špatného přát si být šťastný?

I když jsem s několika filozofiemi koketoval, nenabyl jsem onoho klidu, snad spíše než slibovaného štěstí.
Nedokázal jsem setrvat v "pravdě", která mi nabízí jen cestu ke štěstí, blahobytu a dosažení všeho hmotného, co si jen lze přát. Anebo najít štěstí nakonec ve stavu, nic si nepřát a po ničem netoužit?
Vždy jsem nějak tušil, že je za vším víc, než pouhé něco. Nemohlo mě uspokojit přeci pouhé něco. Nějaká myšlenka, názor, metoda, či cesta; nabízející tolik a přesto nic. Názor, metoda, či cesta se mohou měnit. Trvalé musí být ale neměnné. Proto musí být Zdroj všeho.

Jednoho dne jsem si vzal z knihovny Nový zákon po babičce. Četl jsem a četl. A všemu zcela uvěřil. Musel jsem si mnoho pasáží podtrhnout. Říkal jsem si: "vždyť tady to vše je. Jasně a zřetelně". Odvážím si tvrdit, že nic mi nezměnilo tolik život, jako tato situace. A pouhé něco již bylo-Někdo. Někdo, kdo má dokonce jméno.

Vím, že nikdy nebudu moci oplatit Bohu to, co pro mě udělal. Vím, jako On, že stále jsem spíše hříšník. Když bych se vše snažil pochopit, můžu jen zůstat v údivu. Jen tuším, že za tím vším je nepředstavitelně a nepochopitelně obrovská Láska. A zde mohu jen mlčet a zcela se oddat tichu. Musím se oddat tichu, protože si mohu být jistý pouze tím, že poznání konečné podoby pravdy, je vždy neúplné. Nyní, není poznání pravdy možné zcela obsáhnout.